Meno ruže: Opát Jorge verzus Viliam z Baskervillu
Toto je tá podstatná diskusia, vo filme nutne zredukovaná
V najbližšej prílohe O knihách píše Robo Dyda aj o stretnutí s Umbertom Ecom
Meno ruže
Opát Jorge verzus Viliam Baskerville o úlohe smiechu v diele Filozofovom
"Uvidíme," odpověděl Jorge. "Nechci stůj co stůj tvou smrt. Třeba se mi podaří přesvědčit tě. Ale napřed mi pověz, jak jsi uhádl, že jde o druhou knihu Aristotelovu?"
"K tomu by mi určitě nestačily tvé klatby proti smíchu, ani to málo, co jsem se dozvěděl o tvé diskusi s ostatními mnichy. Pomohly mi poznámky, které zanechal Venantius. Zprvu jsem se v nich nevyznal. Byly tam však zmínky o nestydatém kameni, který se kutálí po pláni, o cikádách, které zpívají ze země, o velebných fících. Něco takového jsem už někde četl: nedávno jsem si to ověřil. Ty příklady uvádí Aristoteles v první knize Poetiky a také v Rétorice. Pak jsem si vzpomněl, že Isidor ze Sevilly definuje komedii jako něco, co vypravuje stupra virginum et amores meretricum... Tak se podoba té knihy vykreslila v mé mysli. Mohl bych ti vyprávět její obsah, nepotřebuji ani číst stránky, které by mě mohly otrávit. Komedie vzniká v komai neboli ve vesnicích, kde žijí sedláci, jako veselá hra následující po hodech nebo po slavnosti. Nevypráví o lidech slavných a mocných, ale o bytostech nízkých a směšných, které však nejsou zlé, a nekončí smrtí hlavních hrdinu. Směšnosti dosahuje tím, že předvádí nedostatky a neřesti obyčejných lidí. Aristoteles vidí v náklonnosti k smíchu dobrodějnou sílu, která může mít i hodnotu poznávací, neboť komedie pomocí duchaplných hádanek a nečekaných metafor nám předvádí věci jinak, než ve skutečnosti jsou, jako by lhala, ve skutečnosti nás však nutí podívat se na ně líp a má nás k tomu, abychom si řekli: Tak se tedy věci měly a já jsem to nevěděl! Pravda dosažená s pomocí zobrazení lidí a vůbec světa horšího, než je, nebo než si myslíme, v každém případě horšího, než jak nám jej předvádějí hrdinské básně, tragédie, životy svatých. Je tomu tak?"
"Do značné míry. Rekonstruoval sis ji s pomocí četby jiných knih?"
"Hodně jsem jich našel na Venanitiově stole, právě na nich pracoval. Myslím, že Venantius tu knihu hledal už dlouho. Asi si v katalogu přečetl odkazy, které jsem tam našel i já, a z nich vyvodil, že to je kniha, kterou hledá. Jenže nevěděl, jak proniknout do finis Africae. Když slyšel Berengara, jak o tom mluví s Adelmem, vyrazil jak pes za zajícem."
"Tak to bylo, také jsem si to hned uvědomil. Pochopil jsem, že nadešla chvíle, kdy musím bránit knihovnu zuby nehty..."
"A použil jsi jedu. Musilo to pro tebe být nesnadné... poslepu."
"Mé ruce vidí líp než tvé oči. Severinovi jsem ukradl i štětec. A taky jsem si vzal rukavice. Byl to hezký nápad, viď? Dlouho ti trvalo, než jsi na to přišel..."
"Dlouho. Myslil jsem na něco mnohem složitějšího, na zub naplněný jedem nebo něco podobného. Musím přiznat, že tvé řešení může opravdu sloužit za příklad, oběť se otrávila sama a navíc podle chuti, jakou do čtení měla..."
Se zachvěním jsem si uvědomil, že v tomto okamžiku ti dva muži, stojící proti sobě v boji na život a na smrt, se jeden druhému obdivují, jako by všechno dělali jen proto, aby se jim od druhého dostalo pochvaly. Hlavou mi proběhla myšlenka, že veškeré umění svůdce, které vynaložil Berengar k tomu, aby svedl Adelma, a prosté a přirozené chování, s jehož pomocí ve mně děvče vyvolalo vášeň a touhu, nejsou co do vychytralosti a bláznivé dovednosti získat si toho druhého ničím ve srovnání se vzájemným sváděním, které se tady odehrávalo před mýma očima a které se odbývalo vlastně už šest dní, přičemž oba protivníci si předávali, abych tak řekl, tajné pokyny a jeden potají bažil po chvále druhého, kterého se obával a kterého nenáviděl.
"Pověz mi však," říkal právě Vilém, "proč jsi to všechno dělal? Proč jsi chtěl tu knihu střežit víc než ostatní? Ukrýval jsi, ale aniž ses uchýlil k zločinu, traktáty o černé magii, spisy, v nichž bylo třeba zneuctěno jméno boží, proč jsi tedy kvůli této knize přivedl k zatracení své spolubratry i sama sebe? V mnoha jiných knihách se píše o komedii a chválí se smích. Proč tě právě tato kniha tolik vyděsila?"
"Protože to je kniha Filozofa. Každé z děl tohoto myslitele zničilo část vědění, které křesťanství shromažďovalo po celá staletí. Církevní otcové řekli všechno, co je o Slovu a jeho síle třeba vědět, ale stačilo, aby Boethius Filozofa komentoval a mystérium Slova božího se přeměnilo v lidskou parodii kategorií a sylogismů. Genesis nám poskytuje všechno, co je třeba vědět o skladbě všehomíra, a pak stačilo, aby byly znova objeveny fyzikální knihy Filozofa a všehomír byl znova uvažován v pojmech tupé a slizké hmoty a Averroes přesvědčil skoro všechny, že svět je věčný. Věděli jsme všechno o jménech božích a dominikán, kterého pohřbil Abbo, sveden Filozofem, je přejmenoval ve shodě s pyšnými stezkami přirozeného rozumu. Všehomír, který se podle Areopagity jevil každému, kdo se uměl podívat na nebesa, jako oslnivý vodopád první příčiny, causa prima, se tak stal jímkou pozemských indicií, od kterých se postupuje k pojmenování
abstraktních skutečností. Kdysi jsme vzhlíželi vzhůru k nebesům a bahnu hmoty jsme věnovali sotva pohrdlivý pohled, nyní se díváme dolů na zem a pouze na základě jejího svědectví myslíme na nebe. Každé slovo Filozofa, na něhož dnes už přísahají i světci a papežové, převrátilo obraz světa vzhůru nohama. Ale nepodařilo se mu převrátit představu Boha. Kdyby se tato kniha stala... kdyby se bývala stala předmětem otevřeného výkladu a diskuse, pak bychom bývali překročili i tu nejzazší mez."
"Co tě tak vyděsilo na tomto pojednání o smíchu? Odstraníš-li ze světa tuto knihu, neodstraníš ze světa smích."
"To určitě ne. Smích je slabost, zhouba a vratkost našeho těla. Je to útěcha sedláků, nevázanost opilců, i církev ve své moudrosti ustanovila chvíle slavnosti, karnevalu a jarmarku, ty denní poluce, které vyženou z těla přebytečné moky a chrání před jinými touhami a jinými ambicemi... Tak ale smích zůstává i nadále něčím nízkým, obranou lidí prostých, znesvěceným mystériem pro lůzu. Neřekl snad i svatý Pavel: lépe se oženit, než soužit se říjí těla? Než abyste se vzbouřili proti řádu Bohem ustanovenému, raději se smějte a bavte se svými nečistými parodiemi řádu na závěr hostin, až jsou prázdné džbány i láhve. Zvolte si krále bláznů, zahazujte se v liturgiích oslů a vepřů, hrajte si svoje zvrácené saturnálie... Ale tady," klepal Jorge prstem na stůl, vedle knihy, kterou měl Vilém před sebou, "tady se funkce smíchu převrací, pozvedá k umění, otvírají se mu dveře do světa učenců, stává se objektem filozofie a úskočné teologie... Sám jsi včera viděl, jak se prostí lidé mohou upsat tomu nejhanebnějšímu kacířství a převést je v čin a zneuznávat zákony boží i zákony přírody. Církev však unese kacířství prostých, neboť se sami odsoudí, sami se zatratí svou vlastní nevědomostí. Hrubé běsnění takového Dolcina a jemu rovných nikdy neotřese řádem božím. Káže krutost a na krutost zahyne, nezanechá stopu, zanikne, jako zaniká karneval, a nezáleží na tom, zda se na krátko během slavnosti na zemi objeví epifanie světa vzhůru nohama. Stačí, aby se gesto nestalo záměrem, aby řeč lidová nenašla latinu, která by ji přetlumočila. Smích zbavuje sedláka strachu z ďábla, protože na hodech troupů se i ďábel zdá být trdlo a troup, a tudíž ovladatelný. Tato kniha by však mohla učit, že zbavit se strachu z ďábla je věda. Když sedlákovi protéká hrdlem víno, když se směje, cítí se jako pán, převrátil vzhůru nohama mocenské vztahy: tato kniha by však mohla vzdělance naučit, jakými uskoky, které by se od toho okamžiku staly argumenty, učinit tento převrat oprávněným. Pak by se v dílo rozumu proměnilo i to, co v bezděčném gestu sedlákově je naštěstí zatím jen dílem břicha. Že smích je vlastní člověku, to je znakem naší omezenosti jakožto hříšníků. Kolik myslí zkažených, jako je tvoje, by však z této knihy vytěžilo extrémní závěr, že ve smíchu spočívá dokonalost člověka! Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost. A z této knihy by mohla vzejít luciferská jiskra, která by založila v celém světě nový
požár: a smích by se stal novým uměním, jaké neznal ani Prométheus, uměním, jak zrušit strach. Když se sedlák směje, na okamžik nemyslí na smrt, jakmile však přejde chvíle prostopášnosti, liturgie podle úradku božího mu znova vnutí strach ze smrti. A z této knihy by mohla vzejít nová a ničivá snaha zničit smrt pomocí osvobození od strachu. A co by bylo z nás, hříšných bytostí, bez strachu, který je snad nejprozřetelnějším a nejlaskavějším darem božím? Po staletí doktoři a církevní otcové ronili voňavé esence svatého vědění, aby skrze meditaci nad tím, co je vznešené, vykoupili lidi z bídy a z pokušení toho, co je nízké. A tato kniha tím, že předkládá komedii a satyrské hry a mimos jako zázračný lék, který vede k očištění tělesných vášní pomocí zobrazení defektů, neřestí a slabostí, by přivedla falešné vědce k tomu, že by se pokusili (skrze ďábelský zvrat) vysoké a vznešené vykoupit přijetím nízkého. Z této knihy by vyplynula myšlenka, že člověk může chtít na této zemi (jak si to tvůj Bacon sliboval od magia naturalis458) hojnost, jaká je v pohádkové zemi blahobytu. Jenže to je právě to, oč nemáme a nesmíme usilovat. Pohleď, jak se mníškové hanebně veselí při pošetilé frašce, jako je Coena Cypriani! Jenže přitom vědí, že jejich počínání je špatné. Ještě téhož dne, kdy slovo Filozofa by ospravedlnilo marginální hříčky výstřední fantazie, ach, ještě téhož dne by to, co je marginální, vskutku přeskočilo do středu a po středu by nezbyla ani stopa. Lid boží by se změnil v shromáždění stvůr zplozených propastmi v terra incognita a v tom okamžiku by se periférie země známé stala středem křesťanské říše, arimaspové by byli na trůnu svatého Petra, blemmyové v klášteřích, trpaslíci s velkým břichem a obrovskou hlavou by střežili knihovnu! Sluhové by diktovali zákony a my (a tudíž i ty) bychom musili v naprosté bezzákonnosti slepě poslouchat. Jeden řecky filozof (kterého tu tvůj Aristoteles cituje jako svého spřežence a lživou auctoritas) řekl, že je třeba rozložit vážnost protivníka smíchem a smíchu klást odpor vážností. Moudrost našich otců volila za nás: je-li smích kratochvílí nízkého lidu, pak je třeba jeho volnost brzdit a pokořovat a pomocí přísnosti mu nahnat bázeň. A nízký lid nevlastní žádné prostředky, aby svůj smích zušlechtil tak, že by se stal nástrojem namířeným proti vážnosti pastýřů, kteří musí zástupy přivést k životu věčnému a zbavit je pokušení břicha a přirození, jídla a nečistých žádostí. Kdyby se však jednou někdo chopil slov Filozofa, a jako filozof z umění smát se ukoval ostrou zbraň, kdyby rétorika přesvědčení byla nahrazena rétorikou výsměchu, kdyby topiky trpělivého a spásonosného vytváření svatých představ vykoupení byly nahrazeny topikami netrpělivého strhávání a převracení těch nejposvátnějších a nejvelebnějších představ, ach, ten den by i pro tebe, Viléme, a veškeré tvoje vědění znamenal zkázu."
"Proč? Bojoval bych, postavil bych svůj důvtip proti důvtipu ostatních. Byl by to svět lepší než ten, v němž oheň a žhavé železo Bernarda Guie pokořují oheň a žhavé železo Dolcinovo."
"I ty sám bys brzy upadl do léčky démona. Bojoval bys na opačné straně bitevního pole v Armageddonu, kde má dojít k poslední bitvě. Pro ten den však církev bude musit znova stanovit pravidla boje. Nenahání nám strach rouhání, protože i v proklínání Boha nacházíme zkomolený obraz hněvu Jehovova, když proklíná vzpurné anděly. Nenahání nám strach krutost toho, kdo zabíjí pastýře ve jménu fantazírování o obnově, protože to není nic jiného než krutost knížat, která se snažila vyhubit lid izraelský. Nenahání nám strach přísnost donatisty, sebevražedné šílenství circumcelliona, chlípnost bogomila, pyšná čistota albigenského, flagelantova touha po krvi, opojení zlem u bratra volného ducha: známe je všechny a známe kořen jejich hříchů, který je i kořenem naší svatosti. Nenahánějí nám strach a hlavně víme, jak je máme zničit, lépe řečeno jak je máme přivést k tomu, aby se zničili sami tím, že zpupně vznesou k zenitu svých nebes vůli k smrti, která se rodí v propastech jejich nadiru. Ano, mohl bych říci, že jejich přítomnost je nám milá, že je zahrnula v úradku božím, protože jejich hřích podněcuje naši ctnost, jejich rouhání povzbuzuje náš zpěv chvály, jejich zmatená kajícnost reguluje naši chuť k obětování, jejich bezbožnost dodává lesk našemu soucitu, stejně jako kníže temnot byl nezbytný, aby svou vzpourou a svým zoufalstvím nechal plně zazářit slávu boží, počátek a konec veškeré naděje. Kdyby se však jednoho dne - a ne už jako plebejská výjimka, ale jako askeze učence, předaná nezničitelnému svědectví písma - umění smát se stalo přijatelným a zdálo se ušlechtilým a vznešešeným, a ne už rabským, kdyby jednoho dne někdo mohl říci (a měl své posluchače): směji se inkarnaci... pak bychom už neměli žádné zbraně, jimiž bychom mohli toto rouhání zadržet, neboť by přivolalo a shromáždilo temné síly tělesné materie, ty, které se projevují prdem a říhnutím, a říhnutí a prd by si osvojily právo, jež je vlastní pouze duchu, a sice vanout tam, kde chce!"
"Lykurgos dal postavit smíchu sochu."
"To sis přečetl v knize Chloritiově, který se pokusil sejmout z mimů nařčení z bezbožnosti. Vypravuje, jak byl jeden nemocný vyléčen ze svého neduhu, protože lékař ho přinutil smát se. Proč ho lékař uzdravoval, když Bůh rozhodl, že jeho pozemské dny jsou sečteny?"
"Nemyslím, že ho lékař vyléčil z jeho neduhu. Naučil ho smát se neduhu."
"Neduh se z těla nevyhání. Ničí se."
"I s tělem nemocného."
"Když to jinak nejde."
"Ty jsi ďábel," řekl pak Vilém.
Zdálo se, že to Jorge nepochopil. Kdyby byl měl dar zraku, řekl bych, že se na Viléma ohromeně podíval.
"Já?" řekl.
"Ano, ty. Lhali ti. Ďábel není vládce hmoty, ďábel je troufalost ducha, víra bez úsměvu, pravda, kterou nikdy nezachvátí pochyby. Ďábel je zamračený, protože ví, kam jde, a jde neustále tam, odkud přišel. Ty jsi ďábel a jako ďábel žiješ v temnotách. Pokud jsi mě chtěl přesvědčit, pak se ti to nepovedlo. Já tě nenávidím, Jorge, a kdybych mohl, odvedl bych tě na dvůr a vodil sem a tam s ptačími pery nastrkanými do řiti a s tváří pomalovanou, jako mají kejklíři nebo šašci, aby se ti smál celý klášter a nikdo se tě už nebál. Nejradši bych tě namazal medem a vyválel v peří a vodil na řetězu na jarmarky a všem bych říkal: Hleďte, to je ten, kdo vám ohlašoval pravdu a tvrdil vám, že pravda chutná po smrti, a vy jste věřili ne jeho slovům, nýbrž jeho pochmurnosti. Nyní vám ale říkám, že v nekonečné závrati možností vám Bůh poskytuje možnost představovat si také svět, v němž domnělý vykladač pravdy není nic než pošetilý hýl, který opakuje slova, jimž se kdysi dávno naučil."
"Ty jsi horší než ďábel, minorito!" řekl nato Jorge. "Jsi kejklíř - jako světec, který vás zplodil. Jsi jako ten tvůj František, který de toto corpore fecerat linguam,461 který při kázání vyváděl jako komediant na jarmarku, který mátl lakomce tím, že mu vložil do ruky zlaté peníze, který zlehčoval zbožnost jeptišek tím, že jim zpíval Miserere místo aby se modlil, který při žebrotě mluvil francouzsky a s pomocí kusu dřeva napodoboval hráče na housle, který se převlékal za tuláka, aby zmátl žravé mnichy, který si nahý lehl do sněhu, mluvil se zvířaty a s rostlinami a samotné mystérium zrození Ježíše Krista přetvářel v zábavu pro sedláky, který vzýval beránka betlémského tak, že bečel jako ovce... Opravdu dobrá škola... Nebyl minorita i bratr Spastěbůh z Florencie?"
"Byl," usmál se Vilém. "Přišel do konventu kazatelů a řekl, že ničeho nepojí, nedají-li mu kus kutny bratra Jana, aby ji choval jako relikvii, a když ji dostal, vytřel si s ní zadek, odhodil na hnojiště a pomocí tyče ji válel v lejnu a volal: ,Běda, pomozte mi, bratři, ztratil jsem na latríně světcovu relikvii!'"
"Ten příběh ti připadá zábavný, jak vidím. Třeba bys mi rád vyprávěl i historku o jiném minoritovi, bratru Pavlovi Tisícmuch, který jednou uklouzl na ledě a upadl jak široký, tak dlouhý. Jeho spoluobčané si z něho utahovali, a když se bo jeden z nich zeptal, nechtěl-li by mít pod sebou něco měkčího, tak mu odpověděl:
,Proč ne, třeba tvou ženu...' Tak jste se snažili objevit pravdu."
"Tak František učil lidi, aby nahlíželi věci odjinud."
"Jenže my jsme vás ukáznili. Viděl jsi je včera, své spolubratry. Vrátili se do našich řad, už nemluví jako prostí lidé. Prostí lidé mluvit nesmějí. Tato kniha by ospravedlnila myšlenku, že jazyk prostých lidí může být nositelem pravdy. Tomu bylo třeba zabránit, a to jsem také udělal. Byl jsem rukou boží."
"Ruka boží neskrývá, nýbrž tvoří."
"Jsou hranice, které se nesmějí překročit. Bůh chtěl, aby některé mapy nesly nápis: hic sunt leones."
"Bůh vytvořil i stvůry. I tebe. A chce, aby se mluvilo o všem." Jorge natáhl třaslavé ruce a přitáhl si knihu k sobě. Ponechal ji otevřenou a neobrátil ji, aby si v ní Vilém mohl dál číst. "Tak proč tedy chtěl," řekl, "aby tato kniha byla po staletí považována za ztracenou? Aby se dochoval jeden jediný opis a aby opis toho opisu, který bůhvíkde skončil, zůstal po léta pohřben v rukou člověka nevěřícího, který neuměl řecky, a pak ležel zapomenutý někde v koutě ve staré knihovně, kde jsem jej našel já, a ne ty? To mne prozřetelnost povolala, abych jej našel a vzal s sebou a léta ukrýval! Já vím, jako bych to viděl před sebou napsáno démantovými písmeny, neboť mé oči vidí to, co ty nevidíš, já vím, že taková byla vůle boží a já jsem ji jen vyložil a podle ní jednal. Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého."